Expedice za hranice „pozitivky“

 

Velice nás těší, jak se postupně šíří myšlenka „pozitivky“ napříč kynologií a díky tomu mění přístup majitelů k jejich psím parťákům. Nicméně nemůžeme se zbavit pocitu, že „pozitivka“ jako taková, je vnímána v podstatě jen jako synonymum dvou až tří čtvrtin operantního podmiňování. Není to málo?

Věnovali jsme mnoho času rozhovorům s budoucími i stávajícími psími instruktory a některé odpovědi a názory nás přiměli k zamyšlení.

Jsme přeci „pozitivkáři“, poradíme si bez trestů

Zjistili jsme například, že metody založené na pozitivním posilování jako navádění (luring), tvarování (shaping), cílení (targeting) a zachycení (capturing) jsou obecně známé a hojně používané. Stejně, jako používání „označovače“ (synonyma: klikr, marker, bridge…). Paráda! Ale čistě negativní posilování už umí v praxi používat málokdo a zkuste se zmínit o trestech. To je naprosté TABU. Zakázaná zóna, o které se ostýchají otevřeně hovořit i ostřílení profesionálové v oboru.

Lze to pochopit. Slovo „trest“ v nás probouzí negativní asociace, protože si jej spojujeme se vztekem, s křikem nebo s fyzickou bolestí. A nutnost takový trest použít, pak vnímáme jako důkaz našeho vlastního profesního selhání. Ale dle našeho názoru bychom tresty, od pouhého odepření odměny až po šok od elektrického obojku, měli chápat především jako nástroje. Nástroje, které bychom měli umět VĚDOMĚ používat, protože do procesu učení zkrátka patří:

  • Rámují a zpřesňují cíl. Díky trestům je jasné, co už ne nebo kudy cesta nevede.
  • Zefektivňují proces učení, protože nějaká, byť negativní informace, je stále lepší, než nic. Ticho si lze totiž vykládat různě. Může skutečně znamenat „ne“, ale také souhlas, či nerozhodnost na naší straně. Nebo, a to je nejčastější, je zdrojem tlaku a tedy stresu. Což jak víme, procesu učení zrovna neprospívá.
  • Díky trestům můžete jednoznačně vyjádřit svůj nesouhlas, což pomáhá stanovovat jasné a respektované hranice.

Každý nástroj lze použít ku prospěchu věci, zneužít nebo z neznalosti s ním napáchat hromadu škod. A to je důvod, proč bychom neměli o tématu trestů jako psí instruktoři mlčet, ale naopak bychom je měli umět používat a učit je používat naše klienty. Už jen proto, že trestat je dle našeho názoru mnohem složitější, než odměňovat.

Klasické podmiňování je přežitek?

Metody práce se psy založené na klasickém podmiňování zmiňovali mezi vyzpovídávanými instruktory prakticky jen ti, kteří byli odkojení „klasickými cvičáky“. Snaží se snad zastánci pozitivní motivace tvářit, že klasické podmiňování je již překonaná metoda učení psů? Že se bez ní obejdou? Tady musíme upozornit, že příroda nedělá mezi metodikami tlustou čáru. Klasické podmiňování je všudypřítomné a prosakuje významně i do podmiňování operantního. A pokud budete řešit jakýkoliv problém, jehož součástí jsou emoce, tak se bez klasického podmiňování zkrátka neobejdete. Protože se stoupajícím rozrušením (což by se dalo též popsat jako pohlcení emocemi) klesá nebo se zcela vypíná schopnost rozumného uvažování a pozitivní posilování, stejně jako celé operantní podmiňování, se může jít klouzat.

A přitom metody vycházející z oné „klasiky“, jako je podmiňování, protipodmiňování, postupná desenzitizace, zaplavení apod. mohou být mnohem efektivnější, než cokoliv jiného a hlavně bývají poměrně jednoduché a tedy i uchopitelné pro klienty. Proto by se dle našeho názoru měly stát nedílnou součástí repertoáru každého psího instruktora.

Existuje ještě třetí cesta

Sociální učení (učení, při kterém pes čerpá informace ze sociálního kontaktu s jinými psy nebo lidmi) už nezmínil prakticky nikdo. A přitom jej lze považovat za další, dalo by se říci „třetí cestu“, jak ovlivnit psí chování. A nejde jen o hrátky s učením konceptu „Do as I do“. Například psí komunikaci jinak ani psy nenaučíte. A majitelé smeček vám jistě potvrdí, že je to každodenní požehnání i prokletí.

Dokonce sociální učení vnímáme šířeji, než jen jako pozorování, přebírání zkušeností či napodobování lidí nebo psů. Zahrnujeme do něho i práci s „nastavením“ našich lidských klientů. Protože změnou toho, jak o věcech přemýšlíme, nebo jen změnou našeho záměru (cíle), změníme podvědomě své chování a následkem toho významně ovlivníme chování psů. Obecně řečeno: Když chceš, aby se změnili druzí, změn sám sebe. Proč to tak dobře funguje? Protože psi neustále provozují tzv. sociální dotazování, kdy průběžně kontrolují, jak se jejich páníčkové v té či oné situaci cítí, co dělají, čemu věnují pozornost a podle toho upravují své vlastní chování. No a to jsou chvíle, kdy pozitivní motivace a vlastně i celé operantní podmiňování opět ztrácí dech, protože pes obvykle není ten, kdo je příčinou problému.

Je to vůbec „pozitivka“?

Psí instruktoři, pro které jsou metody pozitivního posilování, jako je zachycení, navádění nebo tvarování, jen jedním z mnoha vědomě používaných nástrojů, existují, ale mohlo by jich být více. A vlastně, jsou to vůbec ještě „pozitivkáři“? Myslím, že nejsme ve JdeTo Teamu jediní, kteří cítí potřebu pojmenovat způsob naší práce s klienty a jejich psy jiným termínem. O tom svědčí i kreativní různorodost názvů nejen naší profese, ale i jejího pojetí: psím psychologem počínaje a moderním etickým tréninkem konče.

Každopádně zažít něco víc než pozitivku, můžete u nás na vlastní kůži například v Akademiích pro psí instruktory – ať už naživo nebo online. Zkrátka vás naučíme žít, používat a předávat dál víc, než jen odměňování pamlsky.

Za JdeTo Team – Hana Böhmová, Petra Marečková, Tereza Hoření