Je pes vizitkou instruktora? Jsou výkony a úspěchy našich psů TO, co přitáhne pozornost? Ovlivňuje chování našich psů mimo trénink hodnocení našich instruktorských kvalit? Je důležité, jaké si zvolíme plemeno nebo neplemeno? Nebo je to jedno a záleží na něčem úplně jiném? Co o nás mohou říci psi, které jsme se rozhodli svázat s naším životem?
Jaké plemeno máš, takovým jsi člověkem!
Celý svůj profesní život psího instruktora žiji v domnění, že mé zákazníky zásadně ovlivňuje to, že mám čivavy. Co chvíli dostávám dotazy typu: „Kdy už si pořídíš normálního psa?“ Neustále musím své zákazníky ubezpečovat, že umím pracovat a pracuji i s velkými psy. A příležitostně jsem jimi ujišťována, že velký pes by mi taky slušel. Proto mne překvapil názor téměř stovky oslovených účastníků psích akcí, podle kterých je plemeno psa a dokonce i jeho původ (s PP, bez PP, zachráněný…) nepodstatná informace. Mám odlišné mínění snad proto, že jsem součástí menšiny? Menšiny, protože si nepořizuji psy s prvoplánovými předpoklady k tomu, čemu se s nimi chci věnovat?
Jaké psy máte dnes na skladě?
Jsem perfekcionista a věnuji proto mnoho úsilí a času tomu, aby moje čivavy byly vzorem, pokud jde o jejich vychovanost i spektrum dovedností. A ony mi pravidelně udělují životní lekce, které často končí radou rozčileného pejskaře, „že bych je měla mít na vodítku, když je nemám vychované!“. Čivavy jsou dobré učitelky, protože mne za pár let zbavily nereálné představy, že jako instruktor musím mít vše dokonalé a naučily mne veřejně přiznávat, že dělám chyby, jelikož jsem „taky jenom člověk“.
O to více potěšující je pro mne dotazníkové zjištění, že naše klienty ani tak nezajímá, jestli máme vzorného, problémového nebo v nějakém směru nedokonalého psa, ale jak se k němu chováme. Jaký máme spolu vztah. Jak komunikujeme. Jak reagujeme ve vypjatých situacích. Že jsme to nevzdali a máme je rádi takové, jací zkrátka jsou. Že by to bylo tím, že jako psí instruktoři neprodáváme psy, ale přístupy, metodiky, filozofii a životní styl?
Kolik váží zkušenosti?
Dobrá, pomalu se smiřuji s tím, že je nepodstatné, že mám zrovna čivavy. Nemůžu ale přehlédnout, že mí psi jsou zodpovědní za mou profesní specializaci (a vlastně i za to, že jsem psím instruktorem). Stala jsem se odborníkem na vše, co nám kdy nešlo. A že je toho požehnaně.
Naši zákazníci si povšimli souvislosti, že čím složitější psy máme, tím lepšími jsme instruktory. Prahnou po našich zkušenostech, a tak je zajímá hlavně to, jestli náš pes umí, co předáváme. Chtějí vidět důkaz v podobě alespoň jednoho psa, který to vážně umí, na kterého to funguje.
Napadá mne ještě otázka, jakou váhu mají zkušenosti s vlastním psem? Kolik hodin bych musela věnovat tréninku s cizími psy, aby se ručičky vah vyrovnaly? A je to vůbec možné? Nabírám intenzivně zkušenosti se psy svých klientů přes deset let a stejně mám stále pocit, že mne toho nejvíc naučily ty moje čivavy.
Co já vlastně vím…
Při přípravě tohoto článku jsem si uvědomila, jak málo se vlastně skutečně zajímám o názory zákazníků na mé psy. A proto jsem se před jeho napsáním rozhodla, že se na to zeptám. Oslovila jsem účastníky nejrůznějších psích akcí v rámci dotazníkového šetření, které proběhlo o vánočních svátcích. V následujícím grafu potom můžete vidět odpověď na první otázku:
“Co považují účastníci psích akcí za podstatné u psa nebo psů, které vlastní jejich instruktor:”
Dotazník byl obsáhlejší a zajímala jsem se i o další témata. Takže pokud vás například zajímá, pro koho a kdy je důležité, jestli má pes instruktora úspěchy na zkouškách a závodech… Tak o tom se dočtete v našem dalším článku „Orienťák v lese psích instruktorů„.
Za JdeTo Team, v. o. s. Hana Böhmová