Orienťák v lese psích instruktorů

 

Vítejte u pokračování rozboru našeho prosincového zákaznického průzkumu na téma, jak si pejskaři představují ideálního psího instruktora.

Pamatuji časy, kdy na spočítání profesionálních psích instruktorů v naší vlasti stačily prsty na rukou. V té době zároveň nebyl problém stihnout všechny zajímavé akce a ještě nám zůstávaly volné víkendy. Dnes by mi nepomohlo ani to, kdybych se rozčtvrtila, a množství konkurence připomíná povodeň.

Jak se prosadit, jak vyniknout a být viděn v dnešní záplavě psích instruktorů?

Úspěch, muška jenom zlatá!

Zdá se, že odpověď by mohla být jednoduchá. Zkrátka je potřeba mít viditelné úspěchy. Obsazovat stupně vítězů, reprezentovat naši vlast v zahraničí a skládat zkoušky. Ideálně dlouhodobě a s více psy za sebou nebo souběžně, aby mohla být eliminována možnost, že jsme zkrátka měli jen štěstí. Například štěstí na psa.

Upřímně obdivuji každého, kdo je dlouhodobě úspěšný. Protože něco takového podle mne stojí nesmírné množství energie a času. Vyžaduje to systematičnost, důslednost a vytrvalost. A také to chce zdroj vnitřní síly a motivace, která to všechno pohání. Otázkou však zůstává: Kolik toho úspěch s vlastním psem vlastně říká o schopnosti předávat zkušenosti dál?

Kdyby byly viditelné úspěchy jedinou možností, jak se v instruktorském světě prosadit, tak si nevydělám ani na slanou vodu a opět je ze mě účetní. Protože tomu tak ale není, zřejmě tkví síla přitažlivosti i v něčem jiném. A to ponechávám stranou otázku: Co je to vlastně úspěch ve chvíli, kdy startovní podmínky máme každý jiné?

Být freneticky sociální na síti?

Platí, že čí práce nebo kdo není vidět na facebooku, tak po něm ani pes neštěkne? Přeceňujeme nebo podceňujeme sociální sítě? Pokud zrovna nemám štěně (to jsem schopná hyperaktivně po několik měsíců sdílet nové video na facebooku každý den a k tomu ještě šířit desítky roztomilých foteček), podléhám trudnomyslnosti, že nejdu s dobou. Fakt, že bych měla natočit nějaké video nebo udělat pár fotek, mne pravidelně napadá, až když se s účastníky své psí akce loučím. A pokud už se tak náhodou stane, tak se nestane, že bych se dostala k tomu, abych videa sestříhala a skutečně zveřejnila. Nejpravděpodobněji plácnu na facebook krátké video, co se stříhat vůbec nemusí. Moje facebooková stránka pak slouží hlavně jako nástěnka plánovaných akcí a vstupní brána na můj web.

Stačí to nebo jsem díky tomu „mimo“? Jak hledají a nalézají naši klienti toho svého instruktora? Překvapivé výsledky přinesl náš dotazníkový průzkum. Pouze 16,5 % aktivních pejskařů, nachází svého instruktora na sociálních sítích! A pouze 5,8 % z nich považuje naši sebeprezentaci v této formě za důležitou pro výběr psí akce. Že by to bylo tím, že facebook je „chlubírna“ a realita se odehrává jinak a jinde?

I přes výsledky průzkumu si uvědomuji, že jelikož nejsem vidět například jako závodník se psem, pomáhá mi facebook šířit zprávy o mé existenci. A když mám štěně, je to ještě o chlup efektivnější.

Běh na dlouhou trať

Ačkoliv technologie a on-line svět se rozvíjí nevídaným tempem, zdá se, že pokud jde o hledání kvalitních instruktorů, jdeme na to z 65 % postaru. Doporučení od kamarádů a známých vévodí! Snad to lze považovat za důkaz toho, že dobrá práce je vidět a prodává se sama. Jen má tato cesta ke zviditelnění se své staré tempo. Virtuální síť, která nás propojuje, jej trochu zrychlila, pořád ale chvilku trvá, než se to „rozkecá“. Moje zkušenost proto říká, že to chce energii, nadšení, zápal a výdrž. A není to vlastně dobře? Vždyť ti, kdo nemají „kondici“, na dlouhé trati sami odpadnou.

Zajímalo mne, co ovlivňuje rozhodnutí, jestli si zákazník vybere mě nebo konkurenci. Je to cena? Vzdálenost? Moje kvalifikace? Téma akce? Nebo že by to bylo tím, kdo jsem? Tímto směrem mířil i dotazníkový průzkum.

Otázka zněla: Jak důležité jsou pro vás při výběru psí akce následující položky?

Jsou dva způsoby, jak si vybíráme zboží a služby. Buď na to jdeme rozumem a srovnáváme parametry jako čas, který nám bude instruktor věnovat, cenu či vzdálenost… Nebo rozhodují naše emoce. Zkrátka se nám to líbí, baví nás to a chceme to zažít znovu. A znovu.

Co je to „to něco“, kvůli čemu jsme ochotní jet přes půl republiky nebo platit dolary za zahraniční on-line kurz? Jaké psí akce frčí? Tak o tom se můžete dočíst v článku “Jaké psí akce frčí“.

Za JdeTo Team, v. o. s. Hana Böhmová