Na motivaci jako takovou se můžeme dívat ze dvou hledisek. Jako na touhu po konkrétních předmětech a službách. Nebo jako na jiskřící proud emocí a pocitů, který nás strhává, aniž bychom měli pod kontrolou, kam doplujeme. Motivaci totiž máme vnitřní a vnější. Nechápejme ale toto členění tak, že mezi těmito dvěma motivacemi je tlustá dělicí čára. Jsou spíše jako dvě větve téhož stromu, které sice jsou každá samostatná, ale zároveň jsou spojené jedním kmenem; jsou jedním stromem. Tím, co nás pohání, co nám dává energii, co nás žene kupředu za něčím.
Vnější motivace – to jsou konkrétní potřeby – viditelné a obchodovatelné položky, kterými můžeme i odměnit nebo potrestat. A to tak, že je buď dáme nebo vezmeme, případně dovolíme nebo znemožníme.
Oproti tomu vnitřní motivace je pro nás často neuchopitelná. Jde totiž o nehmatatelné pocity, emoce a hodnoty, tedy něco, co si uvnitř nás žije vlastním životem, aniž bychom to měli pod kontrolou. Někdy máme problém to i jen pojmenovat. A díky tomu je často pro nás samotné záhadou, proč děláme to, co děláme.
Bez diskusí nejsilnější vnitřní motivací je STRACH. Pocit ohrožení přebíjí vše ostatní. Nic jiného není v jeho stínu důležité. Pokud se živočich bojí, jeho motivace se zúží na pouhou touhu zbavit se strachu – na touhu po bezpečí, po úlevě. O nic jiného nemá zájem a pocit bezpečí je tedy to jediné, čím můžeme jeho potřebu upokojit, uspokojit, naplnit tak, aby zmizela.
Pocit bezpečí ale nemůžeme našemu psovi dát stejným způsobem, jako mu můžeme dát například pamlsek. Nezbude nám nic jiného, než se pokusit vytvořit takové podmínky, aby se pes skutečně bezpečně začal cítit, aby pocítil úlevu. Například tím, že mu dáme k dispozici bezpečné místo nebo mu umožníme zvětšit vzdálenost nebo ho obejmeme v náručí. A dost možná, že právě jedna z těch věcí byla to něco, po čem pes realisticky a vědomě skutečně toužil. Každá vnitřní motivace má totiž i svou vnější uchopitelnou stranu. Konkrétní věci, po kterých toužíme, protože věříme, že v nás vyvolají ten vytoužený pocit. Vnitřní a vnější motivace tak kráčí spolu ruku v ruce.
Totéž platí i pro „veselejší“ druhy vnitřní motivace, ať už je jimi pocit kontroly, štěstí, spokojenosti nebo důvěra, sounáležitost, láska. A vysvětluje to, proč našeho psa prostě baví třeba čenichání, aniž za něj dostává nějaké odměny, protože pociťuje pocit štěstí z objevování. Nebo proč se slastně válí na zádech na zelené louce, protože je to zkrátka příjemné. Proč border kólie baví pást ovce a maliňáky kousat do rukávu. Proč existují tzv. samoodměňující chování, která sice můžeme použít jako odměnu za něco, ale která pes bude dělat často a rád bez jakéhokoliv posilování nějakými odměnami. To kvůli těm pocitům, které v něm vyvolávají.
Pochopit motivaci našeho psa má smysl, protože právě motivace a jedině ta rozhoduje o tom, co je pro našeho psa těmi nejsilnějšími odměnami nebo tresty – co má smysl mu dávat nebo brát. Nebo se na to můžeme podívat opačně a prostřednictvím toho, jaké odměny a tresty na našeho psa fungují, lépe pochopíme jeho vnitřní filozofii. A možná pak spolu budeme častěji zažívat okamžiky, kdy dokážeme fungovat jen na základně vnitřní motivace, aniž bychom spolu museli obchodovat něco za něco. Prostě proto, že nás to baví a je nám tak dobře. Třeba pro ten pocit, že jsme spolu se svým psem na čerstvém vzduchu pod modrou oblohou.
Na vnitřní motivaci je specifické, že díky ní každý nahlížíme na svět a prožíváme život jinak. Co je pro jednoho naprosto nezajímavé (například pavouk), to u druhého způsobí příval ochromující hrůzy. A to je i vysvětlení pro fakt, že různá plemena – různí psi – mají odlišné filozofie. Pro jedny je práce za odměnu, pro druhé za trest. Jedni se mohou utlouct po jídle za všech okolností, jiní si jen ze slušnosti zobnou. Jedni touží po akci a pohybu, druzí po klidu a po měkkém teplém místečku na gauči. A to bývá problém zejména ve chvíli, kdy je hlavní proud tréninku zvířat založený především na odměňování pamlsky nebo na přetahování se o hračku.
Ideální cestou je samozřejmě přizpůsobit se filozofii psa a podle ní volit sortiment odměn a trestů. Ale neměli bychom zapomenout na to, že vnitřní a s nimi i vnější potřeby jsou tvárné a přirozeně se během života mění. Ať už vlivem přelomových událostí – jako je příchod dalšího psa, narození dítěte, nebo změna bydliště. Ale mění se i pozvolna s věkem nebo s prohlubujícím se vztahem mezi námi a naším psem. A určitě je možné je alespoň částečně změnit i cíleně. K tomu lze využít tzv. „přenosu hodnot“ a pro našeho psa tak některé pocity nebo aktivity objevit. Nemusí se to povést vždy, ale i požitkářská čivava může objevit radost z pohybu při agility, pokud po výkonu následuje masáž, pochování a radost paničky.
A to je vše, co jsme vám chtěli na téma vnější a vnitřní motivace říci. Snad se nám podařilo vám pomoci trochu více proniknout do tajů motivace a přejeme vám, ať se cítíte se svým psem co nejčastěji šťastní.
PS: Nechcete si nechat ujít žádné novinky a bonusové materiály zdarma navíc? Žádný problém, stačí, pokud se přihlásíte do našeho JdeTo Fun Clubu.