Vítejte u třetího článku vycházející z našeho prosincového zákaznického průzkumu na téma, jak si pejskaři představují ideálního psího instruktora.
Jedna věc je v instruktorském světě zazářit a druhá je být stálicí nebo alespoň kometou. Jak se udržet na výsluní obklopený stálou klientelou? Jak neztratit na zajímavosti? Jak uspokojit stále náročnějšího zákazníka? Jedna moje kolegyně by na to jisto jistě odpověděla: „To záleží.“
Každému co jeho jest
Své zákazníky bych mohla rozdělit do dvou skupin. Jedni potřebují jen vyřešit problém. Jakmile se tak stane, už mne nepotřebují a naše setkání proto bývají krátká. I oni se však čas do času přesunou do skupiny „štamgastů“, kteří se mne naopak drží, zůstávají stále poblíž a někteří jsou mi věrní už od mých úplných začátků. Sama sobě se musím divit, že až v poslední době jsem si uvědomila, jak jsou tyto skupiny rozdílné a že každá z nich si žádá své. Jedno však mají společné a o tom mě přesvědčují už celá léta. Nenechají si svou zkušenost pro sebe! Co bych měla dělat, aby ta zkušenost byla dobrá?
Ta první skupina očekává a potřebuje psí akce ve formě „evergreenů“. Akce, na které se lze vrátit i po letech s novým psem, které lze celá léta doporučovat, které lze spolehlivě najít. Štamgasti naopak chtějí novinky, nové nápady, nové výzvy, nové zážitky, nové metody, nové informace, nové, nové, nové… A nebo je to trochu jinak? Mají i štamgasti něco (kromě novinek), proč zůstávají věrní?
To magické „něco“
Čím to je, že štamgasti nemohou bez psích akcí být? Proč na nich tráví tolik času? Proč kvůli nim najezdí tisíce kilometrů a utratí desetitisíce? Proč se vrací? Jak ukazuje i výsledek dotazníkového průzkumu v následujícím grafu, to magické „něco“ je atmosféra. Pocit sounáležitosti, stejných zájmů a hodnot, vzájemné podpory a souznění. Fandění a společná radost z úspěchu. Usměvavé tváře a vrtící ocásky. Setkání přátel, dobrá parta, sdílení a naslouchání. Kdo tohle dokáže na svých akcích stvořit, nemusí se bát onoho pomyslného nože na krku, pokud jde o novinky. Atmosféra je totiž návyková.
Kdo hoří, zapaluje
Jak ale atmosféru stvořit? Jak ji ovlivnit? Nedávno jsem četla odborný článek*, který popisoval, že srdce kolem sebe šíří přístroji měřitelné elektromagnetické pole, jehož vlnění se mění podle psychického rozpoložení. Toto pole jsme schopni vnímat, pokud se ocitneme v jeho dosahu a vzájemně se tak ovlivňujeme. Jinými slovy, je vědecky dokázáno, že energie a emoce jsou skutečně přenositelné a jsme tedy v tomto směru „nakažliví“. Proto kdo se dobře baví, ten hoří, kdo hoří, ten zapaluje, kdo zapaluje, šíří požár.
I přes náš zápal však může atmosféru snadno zhatit nespokojený zákazník. Co s ním? Jak na něho? Je to už pár let, co jsem byla na přednášce Gabby Harris, která nám zadala jako úkol k řešení příklad, kdy zaměstnanec chodil pozdě do práce. Z pléna zaznívaly různé postupy, jak zaměstnance přimět chodit včas, založené na trestech a odměnách. A já dodnes lituji, že jsem se tenkrát nepřihlásila s odpovědí: „Zeptala bych se ho, co by potřeboval, aby mohl chodit včas.“
Mezi instruktorem a jeho klienty by neměla být hradba. Není to dle mého názoru klasický jednosměrný vztah učitele za katedrou a žáka v lavici. Je to partnerství. Upřímný zájem a stálý kontakt s účastníky jsou tím, kam svou energii směřuji. A ta energie se šíří a vrací.
A nejsou snad názory a potřeby klientů naším zdrojem inspirace a nových nápadů?
Jeden za všechny a všichni za jednoho
Léta praxe mne naučila, že tmelem dobré atmosféry je ovzduší prodchnuté pocitem sounáležitosti. A potvrzují to i sociologické výzkumy**, jak jsem se nedávno dočetla. Základy pro dobrou partu mohou vzniknout ještě před akcí. Nepřitáhnou snad dobře napsané propozice účastníky s obdobným očekáváním, problémy, zájmy, cíli…? Pokud k tomu ještě připojíme sem tam nějaké ty aktivity vyžadující vzájemnou spolupráci účastníků, bývá výborná atmosféra zaručena.
Jsi-li správným Čechem, ne papírem, ale mechem
Jestli něco může zhatit naše instruktorské úsilí, pokud jde o požitek z akce, tak jsou to organizační zmatky a nevyhovující zázemí. Dotazníkové šetření ukázalo, že účastníci potřebují místo, kde mohou venčit své psy, nebo kde je mohou nechat v klidu odpočívat a kde je v létě alespoň trochu stínu. A hlavně! Nechtějí zažívat nechutné nebo zcela chybějící záchody! Myslím, že následující graf, nepotřebuje další komentář.
A čemu se podíváme za zoubek příště? Co třeba na to: Co to znamená být instruktorem s osobností?
Za JdeTo Team, v. o. s. Hana Böhmová
Poznámky pod čarou:
* https://www.wakingtimes.com/2012/09/12/the-heart-has-its-own-brain-and-consciousness/
** Doporučuji k přečtení například knihu Roberta B. Cialdiniho „PŘED-SVĚDČOVÁNÍ“ z nakladatelství Jan Melvil. Zejména potom kapitoly 11 – Jednota 1: být spolu a 12 – Jednota 2: jednat spolu.