Děti a psi – téma, které čas od času hýbe veřejností, jenže obvykle až když nějaký pes vážně kousne. Dle našeho názoru tu však jde o mnohem hlubší problém, než jen o riziko pokousání a o to, zda takového psa utratit nebo ne. To je jen pomyslná špička ledovce. Mnohem podstatnější je, jak vlastně učíme děti vnímat psy a zvířata, jak je učíme rozumět psí komunikaci, zda je učíme empatii a soucitu.
Klikr má i své nevýhody, a to je zejména skutečnost, že vyžaduje pro správné použití jistou dávku jemné motoriky a funkční spojení oko – ruka (vidím chování – stisknu klikr). A vlastně vyžaduje mít volnou ruku, i když je pravdou, že teoreticky se dá klikat i palcem u nohy nebo zuby.
Klikr je pouze „nástroj“, a proto logicky mohou nastat situace, kdy není nejvhodnějším nástrojem nebo kdy je dokonce používán špatně.
Troufneme si tvrdit, že „označovač“ je dnes obecně uznávaným nástrojem pro efektivní mezidruhovou komunikaci. Jeho efektivita spočívá především v jeho jednoznačnosti, rychlosti a přesnosti.
Psí instruktoři, pro které jsou metody pozitivního posilování, jako je zachycení, navádění nebo tvarování, jen jedním z mnoha vědomě používaných nástrojů, existují, ale mohlo by jich být více. A vlastně, jsou to vůbec ještě „pozitivkáři“?
Na začátku své instruktorské profesní dráhy (jako samouk ovlivněna klasickým školstvím mého mládí) jsem se domnívala, že učitel musí být především odborník na to, co učí. Ideálně po pánu Bohu hned ten druhý největší. Na první pohled je to správná cesta. Přesto mne dovedla k velké spoustě základních učitelských chyb.
Rozhodně nemám pocit, že bych kolem sebe vyzařovala kouzlo osobnosti. Nebo je to jen má
představa, že osobnost rovná se úspěšný sebejistý extrovert s pečetí génia? Mám se sebou něco udělat, pokud jsem spíše přemýšlející, a tedy často o sobě pochybující introvert?
Jedna věc je v instruktorském světě zazářit a druhá je být stálicí nebo alespoň kometou. Jak se udržet na výsluní obklopený stálou klientelou? Jak neztratit na zajímavosti? Jak uspokojit stále náročnějšího zákazníka? Jedna moje kolegyně by na to jisto jistě odpověděla: „To záleží.“
Pamatuji časy, kdy na spočítání profesionálních psích instruktorů v naší vlasti stačily prsty na rukou. V té době zároveň nebyl problém stihnout všechny zajímavé akce a ještě nám zůstávaly volné víkendy. Dnes by mi nepomohlo ani to, kdybych se rozčtvrtila, a množství konkurence připomíná povodeň.
Je pes vizitkou instruktora? Jsou výkony a úspěchy našich psů TO, co přitáhne pozornost? Ovlivňuje chování našich psů mimo trénink hodnocení našich instruktorských kvalit? Je důležité, jaké si zvolíme plemeno nebo neplemeno? Nebo je to jedno a záleží na něčem úplně jiném? Co o nás mohou říci psi, které jsme se rozhodli svázat s naším životem?
